Bloumáte-li knihkupectvím s cílem vybrat si nějakou zajímavou knihu a padne-li vám do ruky čerstvě vydaný český překlad knihy Seznam mých přání francouzského autora Grégoira Delacourta, na jejíž obálce jsou barevné obrázky vystřihovacích oblečků pro papírové panenky a pár ještě barevnějších šicích potřeb, zřejmě ji odložíte s tím, že máte chuť na intelektuálně bohatší čtivo. Zajdete-li ve zběžném zkoumání knihy trochu dál a přečtete-li si krátkou anotaci o tom, jak hlavní hrdinka vyhrála v loterii pohádkovou sumu a život se jí změnil, pravděpodobně si pomyslíte něco o tom, že nakladatelé naznali, že odstínů šedi už v ženské literatuře bylo dost, a dílko budete považovat za další z řady odlehčených románků z běžného života francouzské čtyřicátnice, kterou náhodou potká štěstí. Odvážíte-li se zkoumat ještě dál a knihu zběžně prolistujete, naberete pocit, že snad jde o nový Deník Bridget Jonesové ve francouzském obalu. Ale pokud se rozhodnete knihu koupit a přečíst, zjistíte, že je to vlastně všechno docela jinak.

Jocelyne, boubelatá žena ve středním věku, majitelka galanterie a autorka stále úspěšnějšího blogu „Šikovné prstíky“ o pletení a šití, žije relativně šťastně a obyčejně ve francouzském Arrasu po boku svého manžela, pracujícího v továrně na zmrzlinu. V životě to neměla vždy lehké a některé její sny zůstaly nesplněny, optimismus ji však neopouští. Jednou si bezmyšlenkovitě vsadí do loterie a vyhraje pohádkovou částku. To jí však přinese mnohem více škody než užitku – zbortí se jí totiž svět, ve kterém byla šťastná.

Vyprávění v ich-formě se nese ve sledu jednoduchých, živých vět. Prostých vět, tu a tam proložených cynickou poznámkou, z jejichž pravdivosti a hloubky leckdy zamrazí. Při četbě Seznamu mých přání nemusíme hledat skryté smysly ani číst mezi řádky, vše je jasné a zřetelné. Úvahy, kterými jsou někteří autoři schopni popsat několik stránek, nám Grégoire Delacourt podává naservírované na talíři v několika málo slovech. V tom je jeho umění.

Druhá kniha Grégoire Delacourta a zároveň první, která z jeho skromného díla byla přeložena do češtiny, zaznamenala ve Francii velký úspěch a dočkala se překladu do mnoha dalších jazyků. Podle francouzských kritiků se těší takovému úspěchu proto, že v ní autor přesně odhadl náladu čtenářů dnešní doby krize. Jednak správně vsadil na nenáročnou formu literatury, ke které dnes utíkáme stále častěji, snad kvůli svým hektickým životům, ve kterých máme stále méně energie zabředávat do literatury čtenářsky náročné. A vycítil především to, že čtenáři touží znovu objevovat prosté radosti života; maličkosti, jež je činí šťastnými, obyčejná potěšení, co nic nestojí. Otřepaná fráze o tom, že peníze nejsou všechno, se vznáší nad celým příběhem a někteří kritikové ji – coby ústřední myšlenku knihy – hodnotí jako příliš banální. Jenže právě v této jednoduchosti, v této obyčejné větě, kterou svým dětem již po několik generací vtloukáme do hlavy, ačkoli o její pravdivosti často sami pochybujeme, je ona síla Delacourtova vyprávění. Síla příběhu, který bychom – snad po vypuštění sexuálních narážek – mohli dětem číst před spaním místo pohádky s morálním ponaučením. A ony by ho pochopily.